Proč to na Šumavě nejde ?

Problém Šumavy (konkrétně Národního parku Šumava) není v tom, co chce či nechce Správa národního parku, ministerstvo, starostové obcí či různé lobbistické skupiny. Problém Šumavy také není v tom, zda máme či budeme mít nějaký zákon o tomto národním parku. Problém Šumavy spočívá v tom, že se neumíme (či nechceme) postavit čelem k tomu, zda v tomto přírodně a klimaticky unikátním středoevropském prostoru na rozhraní tří zemí chceme či nechceme národní park. Skutečný národní park, žádnou prázdnou slupku sloužící jen jako marketingová značka a cesta k různým dotacím.  

Jestli jej nechceme, řekněme to přímo a chovejme se tu jako kdekoli jinde, kde ochrana přírody a ekosystémů není prioritou. Budeme mít k tomu naprosto stejné podmínky, jako jakékoli jiné sídlo ve „vnitrozemí“. Pakliže tu ale národní park chceme, smiřme se s tím, že právě ochrana přírody a krajiny, důsledná ochrana přírodních ekosystémů s vyloučením vlivů člověka bude tou hlavní prioritou. Přijměme pozitiva, ale i negativa, která tato skutečnost přináší. Já osobně jsem pro tu druhou alternativu.

Naše nabubřelost chovat se vždy a všude jako neomezení páni tvorstva, kteří vše ví a znají, nezná mezí. Je to cesta, která nevede dopředu, ale může nás vrátit hodně a hodně nazpět. Tím spíše, že lidstvo stojí před celou řadou nevyřešených otázek, na které ne vždy úspěšně hledá tu správnou odpověď. A ty odpovědi nenalezneme, pokud nenecháme čas a prostor těm a tomu, co tu bylo dávno před námi a co zná na tyto otázky odpovědi. Chceme-li skutečně pochopit proč a jak se mění svět okolo nás (což někdy nazýváme klimatickou změnou, jindy třeba zase jinak), odpověď znají přírodní ekosystémy, protože vše již tu někdy bylo, jenom my jsme u toho nebyli. Stačí je jen sledovat a snažit se pochopit, co nám chtějí sdělit.

To ale neznamená, že bychom neměli současně hledat cesty a možnosti, jak ulehčit život těm, kteří na území podléhající zvláštnímu režimu ochrany žijí a žít chtějí. A také to neznamená, že bychom nemohli či neměli tam, kde je to možné a přijatelné, co nejvíce toto území zpřístupnit disciplinovaným návštěvníkům. To vše ale pod podmínkou, že tou hlavní prioritou v tomto území je to, co přísluší národnímu parku této kategorie.

Ročně navštíví Šumavu cca 1,5 milionu návštěvníků, kteří zde utratí za měsíc až 200 milionů. Je to málo či hodně? Myslím, že je to dost. Otázkou je, zda to umíme a dokážeme efektivně využít. Opakovaně jsem se na Šumavě setkal s absencí některých služeb, či s jejich špatnou funkcí. Přitom žádný předpis, žádné opatření vzešlé z existence národního parku tomu nebránilo a nebrání. Vše bylo a je pouze v lidech. Samozřejmě je tu i další potenciál – pozemky pro megalomanské developerské projekty a lesy plné dřeva. Možná jde ve sporech o Šumavu i o tyto jedny z posledních „pokladů“ naší země. Možná tu ale existují i ty skutečné poklady. Němci zde za války a okupace Československa byli (především v podzemí) velmi aktivní. A existence národního parku je přece jenom také jednou z překážek „bádání“ v tomto směru.